Coming-out
Zveřejněno: 9.2.2009 21:51 | Různé
Nebýt daleko spektakulárnějších projevů finanční krize, neunikl by jistě pozornosti ekonomických komentátorů po celém světě bezprecedentní krok české centrální banky, který byl oznámen na její poslední tiskové konferenci 5. února 2009. Tímto činem byla završena několikaletá perioda tiché dohody s ekonomickými subjekty o tzv. dohánění cenové hladiny vyspělých zemí reálnou „apreciací“ měny. Česká národní banka vypustila ze svých útrob přesnou hodnotu kurzu eura, se kterou počítá ve svých strategiích, něco čemu se až doposud bránila a co je tabu pro každou jinou cedulovou banku. V podstatě tak spustila režim cílování měnového kurzu.
Tento novátorský krok vyvolává celou řadu znepokojivých otázek. Předně-cílování kurzu je obecně považováno za velmi riskantní záležitost. Proč k němu ČNB přistoupila, navíc v ne zrovna vhodnou dobu kdy světem zmítá finanční krize? Můžeme se jen dohadovat. Jedním z možných důvodů je docela obyčejný strach. Centrální bankéři si totiž pomalu, ale jistě uvědomují, že jejich „apreciační“ doktrína, spočívající v tichém příslibu každoročního několikaprocentního posílení měny, způsobila v korporátním sektoru bublinu poměrně značných rozměrů. V minulém článku jsme popsali mechanismus díky němuž si podstatná část českých exportérů zajistila svá cizoměnová inkasa na několik let dopředu. Konzervativní odhad velikosti takových zajišťovacích operací je 80 miliard euro. Pohyb kurzu o korunu padesát představuje zisk nebo ztrátu v systému ve výši 120 mld korun českých, sumu rovnající se konečnému účtu za pád IPB. Tím, že začnete cílovat kurz, si tak trochu myjete ruce nad tím, co se stalo. Je však alibismus několika lidí dostatečnou omluvou za případné další těžkosti, které s sebou přinese tento nebezpečný experiment?
Součástí „apreciátství“ bylo taktéž záměrné odmítání měnových intervencí. Česká koruna pět let stabilně posilovala, avšak ČNB za tu dobu nekoupila jediné euro nebo dolar. Její devizové rezervy jsou od roku 2003 stále na téže výši cca. 25 miliard eur, přestože naše ekonomika v mezidobí zaznamenala až šestiprocentní růst. Kam se podělo oněch 80 miliard eur údajně prodaných prostřednictvím zajišťovacích operací? Odpověď je jednoduchá: nenávratně zmizely za hranicemi ve formě dividend.
ČNB zůstal v rukou pouze jeden instrument, kterým bude schopna ovlivňovat sílu měny- úrokové sazby. Tlak na oslabení, ať už ze strany spekulantů či domácích subjektů zahnaných do kouta, bude muset být kompenzován vysokými úroky, které budou podkopávat jakoukoliv snahu o nastartování domácí poptávky a zdraží financování státního dluhu. Nastane komická situace, kdy budeme nuceni snášet kladné reálné úroky v době ekonomické recese, podobně jako jsme se těšili záporným reálným sazbám v době, kdy jsme je vůbec nepotřebovali.
Další fatální chybou je stanovení průměrného kurzu pro rok 2009 na přespříliš optimistické hranici 25,80. Co se stane, pokud této cílové hodnoty nebude dosaženo? Následující pokus bude brán s nedůvěrou a jeho splnění se stane ještě více nerealističtějším. Nastartuje se začarovaný kruh nesplněných slibů mající za následek dlouhodobý trend oslabování měny, importované inflace a ekonomické stagnace, představa ne zrovna povzbudivá.
ČNB by se proto měla postavit nohama na zem a opustit pokusy o maskování svých hříchů let minulých.
