Je kurz české koruny bublina?
Zveřejněno: 18.1.2009 11:13 | Různé
Ve středu 14.1.2009 se ministr financí České republiky Miroslav Kalousek s neskrývaným uspokojením chlubil před auditoriem Kongresového centra České národní banky, jak se Česká republika šikovně vyhnula světové finanční krizi a čeká ji „pouze krize ekonomická“ a jaké štěstí má naše země, že v současných turbulentních dobách není zatěžována koulí na noze ve formě jednotné evropské měny na rozdíl od Slovenska, které euro přijalo před dvěma týdny. Druhý přítomný mluvčí, bývalý ministr financí Slovenské republiky Mikloš, iniciátor myšlenky co nejrychlejšího přijetí eura na Slovensku, se při jeho slovech tiše usmíval.
Ve stejný den prolomila česká koruna hranici 27 korun za euro a uzavřela své obchodování na nejslabší úrovni za poslední rok a čtvrt. Ve čtvrtek a pátek pokračovala v oslabování a jako mávnutím kouzelného proutku se v médiích objevily analýzy upozorňující na možnost oslabení české měny až k hranici 29 korun za euro. Analytici, kteří doposud vesměs vylučovali větší oslabení měny a když tak jen v první půli roku a maximálně k hranici 27, otočili o sto osmdesát stupňů.
Co se to děje, ptá se zmatený český občan, kterého pět let titíž analytici přesvědčovali, že jeho měna je „švýcarským frankem“ střední Evropy? Má se začít něčeho obávat? Odpověď zní: Ano.
Ve stejnou dobu, kdy se ve Spojených státech nafukovala nemovitostní bublina, v České republice se ze stejných centrálně-bankovně-socialistických zdrojů nafukovala bublina jiná - česká koruna.
Proč být hned tak příkrý a nazývat něco, co může být prostým důsledkem úspěšné transformace ekonomiky a jejího nadprůměrného růstu, prasknutím spekulativní bubliny?
Podívejme se, jestli vůbec byly splněny podmínky nutné k jejímu vzniku.
První podmínkou úspěšného nafouknutí jakékoliv spekulativní bubliny je více než lehce dosažitelný kredit. Myslím, že nikdo nepochybuje, že v posledních pěti letech byl v Česku, stejně jako všude jinde na světě, kredit lehce dostupný (za úrokové sazby nominálně nižší než v eurozóně, reálně záporné, od bank vyčištěných a privatizovaných na přelomu tisíciletí a tudíž úvěrujících jako o závod, pod ideovým dohledem největšího nafukovače bublin, Alana Greenspana a jeho vojáků v poli-globálně působících amerických investičních bank, z nichž více než polovina dnes již neexistuje a v neposlední řadě živený soustavnou expanzivní fiskální politikou socialistických vlád).
Druhou z nich je existence volně obchodovatelného dostatečně likvidního instrumentu, jež má potenciál se stát předmětem spekulace významného počtu subjektů pohybujících se v ekonomice. Směnný kurz ekonomicky otevřené země, jakou je Česká republika, nepochybně takovým instrumentem je.
Třetím z nich je idea, jež slouží jako rozněcovač spekulace a zároveň v sobě obsahuje prvek pozitivní zpětné vazby známý jako „self fulfilling prophecy“. Tímto rozněcovačem se stal mýtus o takzvané nutnosti dohánění cenové hladiny vyspělých zemí reálnou apreciací měny. Jak funguje jeho mechanismus? Představte si, že na začátku posiluje kurz měny mírně, ale stabilně po nějakou dostatečně dlouhou dobu. Důvodem může být cokoliv, třeba náhoda. Vy však pro tento jev vymyslíte racionálně vypadající vysvětlení (například, že musíme dohnat cenovou hladinu vyspělých zemí), jež zároveň opodstatňuje další posilování měny v budoucnosti. Přestože je vaše vysvětlení pouhou domněnkou, vzbudí v dostatečně velkém souboru ekonomických subjektů očekávání. Pokud jim nabídnete možnost nákupu měny ať už za účelem zajištění nebo prosté spekulace a oni tak učiní, jejich nákupy vyvolají novou poptávku po měně a ta dále zpevní. Posílení potvrdí správnost spekulace a zároveň potvrdí správnost teorie-domněnky. Tento jev se opakuje jednou, dvakrát, třikrát… Pozitivní zpětná vazba je na světě a z domněnky se stane skutečnost.
Většina normálních centrálních bank považuje za nejdůležitější monetární nástroj, jímž ovlivňují vývoj ekonomiky, úrokové sazby. Pro ČNB ovládanou podivnými novátory se tímto nástrojem stal měnový kurz. Úrokové sazby ustoupily do pozadí jako vedlejší produkt. Mottem dne se stalo dohánění cenové úrovně vyspělých zemí reálnou „apreciací“ měny a cílem pravidelné roční posílení měny o čtyři procenta, pokud možno s co nejmenší volatilitou. Tohoto cíle se jim bohužel podařilo dosáhnout.
Popišme si, co se mezitím dělo v ekonomice a bankovním sektoru. Podstatná část českého HDP je tvořena exportem. Pro každého exportéra je posilování měny noční můrou. Ukusuje mu ze zisků a pokud k němu dochází se železnou pravidelností, dříve nebo později vyvstane potřeba se kursového rizika zbavit. Na léčení takového neduhu existuje velmi elegantní nástroj, který se jmenuje měnový forward. Jednoduše si cizí měnu, o níž víte, že ji v budoucnosti budete inkasovat, s předstihem prodáte. Nejdříve jste opatrní, také vaše banka vám víc nedovolí a prodáte si jen na rok dopředu. Obchod je úspěšný a jelikož s jídlem roste chuť, začnete prodávat na dva, tři, pět a posléze i deset let. Přestože žádný z nás nezná dne ani hodiny, natož aby věděl, jestli jeho firma bude existovat za deset let, v tomto případě zde nebyl problém, jelikož čtyřprocentní roční „apreciace“, neoficiálně potvrzovaná centrální bankou, všechno jistila. Protistranou podobných obchodů jsou banky. Ty jsou za normálních okolností velmi konzervativní a desetiletý závazek klienta ve formě měnového forwardu je pro ně nepřijatelný. Všeobecná euforická nálada panující tou dobou na finančních trzích a honba za profitem i za cenu morálního hazardu, sehrála u našich bank podobnou roli jako v případě neblaze proslulých „subprime“ hypoték a velké množství korporátních klientů tak dostalo možnost zajistit si svá inkasa na bezprecedentně dlouhou dobu. Na podzim minulého roku se však stalo něco, s čím tato konstrukce nepočítala: do Evropy dorazila ekonomická krize. Čím dále, tím více je jasné, že poptávka po českém exportu klesne. Co teď s prodanými forwardy, když jich máme více než potřebujeme? Pokud bude měna dále oslabovat, nezbude nic jiného než je ke škodě své nebo v případě krachu, škodě financující banky, zlikvidovat. Bublina splaskne, z teorie se stane slepá ulička.
Není možno odhalit veškeré projevy „apreciačního fenoménu“ naordinovaného ekonomice Českou národní bankou. Co lze však říci s naprostou jistotou je, že návrat kurzu k hodnotám z léta 2008 nebude tak jednoduchý, jak se stále spousta lidí domnívá a je klidně možné, že je před přijetím eura už nikdy neuvidíme.
